Odměny a tresty ve výchově

Rozhovor s Danielou Kramulovou pro časopis Psychologie dnes. Vyšlo v čísle 1/2015.

Psychologové a manželé Pavel a Tatjana Kopřivovi jsou spoluautory konceptu Respektovat a být respektován. Jak ze svého respektujícího pohledu vidí úlohu odměn ve výchově?

O negativní roli trestů se už vcelku hovoří, nicméně můžete prosím stručně zmínit, v čem vidíte hlavní problém?  

Při trestu jde o zneužití moci, kterému předchází souzení a přesvědčení o právu trestat. Důsledkem je poškození vztahů – k sobě (sebeúcta) a k trestajícím (důvěra). Trest buduje v trestaném strach, přes který ho mohou v životě jiní lidé zastrašovat a manipulovat. Také se tak zakládá touha vyzkoušet vlastní moc a sílu na slabším (příležitost se najde) a podněcuje se nereflektovaná agresivita. Vyhýbat se trestům samozřejmě neznamená, že nesprávné chování zůstane bez odezvy. O rizicích trestů a o tom, jak jinak postupovat, jsme už v Psychologii dnes psali v čísle 10/2008.

Pro mnohé je překvapivá informace, že ani odměňování nemusí být vždycky to nejlepší. Jaká jsou podle Vás rizika odměny?  

Budeme teď mluvit o odměnách ve výchově (za to, že se dítě učí, podílí se na domácích pracech a podobně), nikoliv o odměně za práci u dospělých. Jsou zde minimálně tři podstatné rozdíly:

1. Odměna za práci mezi dospělými je nebo by měla být důsledkem dohody uzavřené na základě svobodné vůle. U dětí používáme odměny často manipulativně – na první pohled příjemným způsobem je chceme donutit, aby udělaly to, co chceme my.

2. Dospělým slouží odměna za práci jako prostředek pro uspokojení jejich základních lidských potřeb a potřeb členů jejich rodin nebo společenství. Děti si tedy, alespoň v naší části světa, nemusí na své základní potřeby vydělávat – mají je uspokojeny přes dospělé, kteří o ně pečují. Aby se děti naučily hospodařit s penězi, mohou dostávat kapesné. Kapesné není určeno na zajištění základních potřeb a aby plnilo svůj účel, nemělo by být udělováno za zásluhy nebo odnímáno za trest.

3. Odměna za práci u dospělých přichází (nebo by měla přicházet) v situaci, kdy dospělý nějakou činnost už dobře ovládá a dělá ji na prvním místě proto, že se jejím prostřednictvím seberealizuje. Jinými slovy, dělá ji z vnitřní motivace. Odměny u dětí, které teprve hledají své silné stránky, mohou děti  přimět, aby dělaly to, co chtějí dospělí, a odvádět je od činností, v nichž by se později mohly seberealizovat a dosahovat v nich výborných výsledků. S tím souvisí také to, že mohou zabrzdit rozvoj návyku dělat věci jak nejlépe dovedeme: Pokud jste někdy slyšeli od dítěte větu „Mně to takhle na jedničku stačí“ a přitom vnímali, že dítě pracuje třeba jen na 60 procent svých možností, je to přesně tohle. Později, už jako dospělý, pak takový člověk říká: „Dělám jen do výše svého platu.“

Děti se díky odměnám učí myslet stylem „něco za něco“ nebo „Co z toho budu mít?“ Oslabuje se vnitřní motivace k požadované činnosti. Činnost, která by měla být sama o sobě důležitá, se stává pouhým prostředkem pro získání čehosi důležitějšího – odměny. Vlastně úplně převrátíme hodnoty – snížíme hodnotu činnosti samotné a zvýšíme hodnotu odměny. Může vzniknout vypočítavost, kalkulování, korupční způsob myšlení.

V dnešním zrychleném světě, kdy chceme hned vidět výsledky, nám odměna může připadat jako rychlá (a pohodlná) „zkratka“, kterou ušetříme čas a námahu. Jde-li nám však o to, udržet vnitřní motivaci, je na prvním místě třeba, aby dítě chápalo smysl požadovaného. Asi můžeme přiznat, že dost požadavků dospělých na děti (pořádek, učení se věcem, které určil dospělý atd.) jim smysl dávat nemusí. To neznamená, že máme rezignovat, ale vzít to za jiný konec – přes smysluplnost. Zkusme využít nebo vytvořit situace, kdy děti nacházejí užitečnost požadovaného. Pak můžeme společně hledat způsob, jak tu věc zvládnout – a zde by měl být pro dítě prostor pro spolurozhodování a volbu – v čase, způsobu, možné spolupráci s někým dalším. Více o tom, jak se při výchově obejít bez uplácení dětí, mohou čtenáři najít v knize Respektovat a být respektován, jejímiž jsme spoluautory společně s Janou Nováčkovou a Dobromilou Nevolovou.

A co pochvaly? Pominu zřejmé podmiňující manipulace typu „Budu tě mít ráda, když…,“ nicméně  „Ty jsi moje šikovná holčička (můj šikovný chlapeček)“ apod. – to jsou věty, které děti rády slyší. Čím mohou škodit?

Rozlišujeme mezi pochvalou a oceněním. Pochvaly bývají obecné fráze plné hodnotících přídavných jmen (hodný, šikovný…), je to vlastně druh odměny, říkáme tomu „laskavá manipulace“. Ocenění je velmi konkrétní, originální sdělení, co dítě udělalo a k čemu je to dobré. Například: „Moc mi pomohlo, že sis v klidu pohrál, zatímco jsem vařila.“ (Namísto: Jsi moc hodný. Za to že sis pěkně pohrál, si můžeš vzít čokoládu.“) Pochvalou hodnotíme dítě my, ocenění je „přihrávkou“ k tomu, aby si dítě samo vyhodnotilo, co a jak zvládlo.

Můžeme rozlišit situace, kdy dítě něco tvoří, překonává překážky atd., aby uspokojilo svou potřebu, a kdy udělá něco na základě empatie k potřebám druhých lidí, např. pomůže, rozdělí se, třeba i za cenu odložení uspokojení vlastní potřeby. V prvním případě prožívá dítě samo radost a uspokojení a náš zájem a pozornost mohou jeho endorfiny ještě umocnit – například: „Jó, trefils!!“. „Blahopřeju!“ V druhém případě je určitě vhodné poděkovat.

Když říkáte, že děti pochvaly rády slyší, jsou za tím jejich potřeby přijetí, lásky a úspěšnosti. Ty ale hlouběji uspokojíme jinými slovy, než je hodnocení dítěte, a na prvním místě živým (třeba i bezeslovným) zájmem o to, co děti dělají. Můžeme třeba sledovat, jak dítě staví věž z kostek, a pak říct: „Postavil jsi věž ze sedmi kostek! Už víš jak na to, aby kostky na sobě držely!“ (Namísto: To je krásná věž, vidíš, jak už jsi šikovný!).

Děti někdy pochvalu dokonce vyžadují („Mám to hezké?“, „Byl jsem hodný?“), protože si už zvykli odvozovat svoji hodnotu od pochval, které slyší od dospělých. Cestou, jak z toho ven, je vracet hodnocení do jejich rukou: „Co myslíš ty?“ „Jak ty jsi spokojený?“

Výzkumy ukazují, že chválení schopností a vlastností zobecňujícími přídavnými jmény (chytrý, vytrvalý…) má překvapivé negativní dopady na motivaci a aspirace dětí při učení. Chválené děti hůře snášejí chybování a nezvládnutí úkolů a uchylují se pak k méně náročným úkolům, které jim  zajistí úspěch a tím  domnělé přijetí v očích dospělých. Carol Dwecková uvádí, že mezi dětmi chválenými za inteligenci takto uvažovalo a rozhodovalo se až 90 procent dětí! (Více o závěrech jejího výzkumu viz https://www.youtube.com/watch?v=NWv1VdDeoRY.)

Americké filmy jsou plné scén, kdy rodič potomkovi oznamuje, že je na něj hrdý. Předpokládám, že budete mít taky výhrady – jaké?

Pocit hrdosti potřebujeme všichni zažívat. Ale je daleko čistší, když ho prožijeme jako hrdost nad vlastními skutky (vždyť jen my víme, kolik nám něco dalo práce nebo sebezapření). Když se třeba dítě zastane jiného dítěte, můžeme mu říct: „To jsi na sebe asi hrdý, že ses Michala zastal.“ (Namísto: „Jsem na tebe hrdý, že se umíš zastat druhých.“) Mluvili jsme s našimi dětmi o tom, nač jsou nebo mohou být ony hrdé, mít z toho radost nebo uspokojení. Nešlo nám o to, aby dělaly radost nám, snažily se zavděčit, ale aby se správně chovaly a rozhodovaly i tam, kde nebude kontrola, a kde jediným kriteriem bude jejich dobrý vnitřní pocit pramenící z toho, že jednají podle hodnot, které přijaly za své. Tento proces zvnitřňování hodnot trvá poměrně dlouho, jak postupně dozrává v dítěti vůle, aby se podle nich dokázalo také chovat. Dospělí se snaží zrychlit to odměnami, pochvalami a tresty. Ukazuje se, že dopady těchto vnějších motivačních nástrojů jsou zhoubné a dlouhodobé a neodstraňují se snadno.